"Napíšu to až ráno. Do rána se to možná spraví." A vedle toho tišší další vnitřní hlas říká: "A co když ne? V lednici už leží kachna a počítá se se mnou." Kurzor bliká vedle slova "Ahoj,.." Pozvání jste přijali před třemi týdny, s radostí a bez zaváhání. Teď se okolnosti změnily: nemoc, rodina, práce. A vy stojíte...

Je neděle, půl dvanácté. Za hodinu přijedou vaši rodiče a vy stojíte nad prostřeným stolem s mobilem v ruce. V jednom panelu máte otevřený článek o tom, kam patří dezertní vidlička. Ve druhém ten o zasedacím pořádku. Ve třetím cosi o tykání, které se k tchánovi stejně nehodí. Z trouby voní kuře, partner se ptá, kde jsou sklenice na vodu,...

Hluk sálu vás obejme jako teplá voda. Cinkot skla, o tři stupně víc než na chodbě, vůně kávy a pánského parfému. Pak přijde ten pohled po místnosti. Trvá dvě vteřiny a vy během nich stihnete dojít k závěru, že se tu všichni znají nejpozději od mateřské školky.

Často v kancelářích vidím nesoulad. Jeden má sako ze svatby bratrance, druhý mikinu na hřiště. V kancelářích potkáte i kolegu, který dnes "nebere klienty", a proto zvolil kalhoty podobné teplákům, i kolegyni tak formální, že by v tom přijala japonskou delegaci. Oba mají stejný mail od HR ve schránce. Kdo jim kdy vysvětlil, co "business casual"...

Posledních dva tři týdny lidé často neřešili nic komplikovanějšího než to, jestli se ručník na lehátko pokládá před snídaní, nebo po ní. Zda a jak se představit tomu, kdo vedle vás stojí už třetí ráno u rautového stolu na hotelové snídani.

Bylo úterý, krátce po poledni. Seděl jsem v restauraci nedaleko centra města s dodavatelem, se kterým jsme se, jako firma, rozhodli spolupracovat. Dopolední jednání proběhlo skvěle: nové ceny dávaly smysl, termíny seděly, a tak jsem navrhl, že to uzavřeme u oběda. Byla to spíš formalita. Myslel jsem si to přesně do chvíle, než přišel číšník.

Zcela konkrétně: 56 % zaměstnavatelů v letošním průzkumu uvádí, že absolventi přicházejí do práce nepřipraveni. Neefektivní komunikace stojí firmu v průměru 250.000 Kč ročně na jednoho zaměstnance. Nahradit zaměstnance, který odejde, vyjde firmu na 50 až 200 % jeho roční mzdy. To je 300 tisíc až milion korun.

Stalo se to asi před třemi týdny v jednom jihoněmeckém městě, kam jsem jel navštívit maminku. Vybrali jsme si terasu malé kavárny na náměstí. Slunce, my však ve stínu slunečníku. Káva, která voněla tak, jak by káva vonět měla. Ideální odpoledne. Trvalo přibližně tři minuty.

Začněme dvěma čísly, která spolu tvoří malý rodinný detektivní příběh: podle průzkumu agentury OnePoll mezi 2 000 osobami přiznává 7 % hostitelů, že před příjezdem členů rodiny schovává cennosti. A 25 % hostů z řad příbuzných, kteří přijeli na návštěvu přes noc, zase přiznává, že u hostitelů tajně prohledává místnosti a dívá se do zásuvek a skříní....

Je 23:47. Okno v ložnici máte otevřené, protože při tropické noci jinou možnost nemáte. A právě tím oknem k vám doléhá třetí repríza osmdesátkových hitů ze sousedovy zahrady, doprovázená smíchem, který s přibývajícími lahvemi nabírá na sebevědomí.

Mnoho lidí neztrácí v létě chuť pracovat. Ztrácí však úsudek. Stačí, aby teploměr přelezl pětadvacet, a muži, kteří v květnu působili jako profesionálové, vyrážejí do centra města v džínových kraťasech, tílku a plastových nazouvácích.

Hotelová snídaně, půl deváté ráno. U bufetu sahá po stejném koši croissantů jako vy sympatický člověk, se kterým jste se včera míjeli u bazénu. Usmějete se. On také. A pak nastane ono ticho, ve kterém se rozhoduje o celé dovolené: představíte se? Podáte ruku? Kývnete a utečete k míchaným vajíčkům?