Stalo se to asi před třemi týdny v jednom jihoněmeckém městě, kam jsem jel navštívit maminku. Vybrali jsme si terasu malé kavárny na náměstí. Slunce, my však ve stínu slunečníku. Káva, která voněla tak, jak by káva vonět měla. Ideální odpoledne. Trvalo přibližně tři minuty.

Pak začalo představení.

U vedlejšího stolu se spustil hon na vosy: energický, hlasitý, s plnou účastí celé rodiny a minimálními výsledky. Vosy to přežily. Káva ne. O stůl dál si muž středního věku s výrazem člověka, který právě vyřešil složitou rovnici, vytáhl cigaretu a zapálil. Vítr se okamžitě otočil k nám. 

Mezitím paní od vedlejšího stolu k sobě přitáhla volnou židli, aniž by se ohlédla po číšníkovi. Natož aby zvážila, zda je stůl skutečně volný. A třetí soused ulamoval svá sousta pod stolem z balíčku v batohu. Vkládal je do úst s výrazem člověka, který je přesvědčen, že ho nikdo nevidí. Viděli ho všichni.

A pak přišel moment, který si budu pamatovat nejdéle.

Starší muž s ženou přišli se zmrzlinou. Sedli si a lízali ji z kornoutku v sedě. Pohodlně opření. Muži začala stékat po vousech...

Připomínalo to naturalistický dokument o tajícím ledovci. Ženě kapala na šaty. Všimla si toho, avšak každý pokus o utření situaci jen geometricky komplikoval. Malá kaluž zmrzliny na zemi přivedla kolemjdoucího číšníka k uklouznutí. Nutno přiznat, že to choreograficky zvládl dokonale. Tác i on přežil. Jeho důstojnost ne.

Seděl jsem, díval se na maminku a přemýšlel, zda je etiketa venkovního stolování téma příliš specializované. Nebo zda jsem právě dostal materiál na celý článek.

Odpověď znáte.

Kouření a vapování na terase restaurace

Ano, terasa je legálním kuřáckým prostorem. To však neznamená, že jde o prostor bez zón ohleduplnosti. Cigareta na terase je jako hlasitý telefonát ve vlaku: zákon jej nezakazuje, přesto o vás vypovídá víc, než byste chtěli.

Před kouřením posuďte směr větru a vzdálenost od sousedních stolů. Je-li terasa plná, patří k dobrým mravům krátká otázka směrem k okolí: "Bude vám vadit, když si zapálím?" Velká část lidí odpoví, že ne. Já bych si odsedl jinam. Ale všichni oceníme, že jste se zeptali. Jak je to s kouřem na vlastní terase směrem k sousedům, jsem popsal zde v tomto článku.

Vapování si zaslouží samostatné věty. 

Oblak s vůní vanilky nebo melounu není neutrální. Pro nevapujícího je stejně rušivý jako cigaretový kouř.

Je to jako být nedobrovolně proveden parfumerií na letišti. Platí tedy stejná pravidla: vítr, vzdálenost, dotaz.

A pokud vás někdo zdvořile požádá, abyste kouř nasměrovali jinam? Přijměte to bez uražené grimasy. Kultivovaná reakce na prosbu je odměna za odvahu toho, kdo vás požádal.

Přesouvat židle od stolu ke stolu?

Přitáhnout si volnou židli od sousedního stolu vypadá nevinně. Fakticky si však přivlastňujete inventář restaurace. Navíc "rozbíjíte" zasedací pořádek, se kterým provoz počítá. 

Je to podobné, jako byste si ze sousedovy zahrady půjčili sekačku jen proto, že soused zrovna neseká.

Správný postup je prostý: přes obsluhu. "Mohli bychom si přisunout ještě jednu židli?" Číšník buď židli přinese, nebo vysvětlí, že stůl je za deset minut rezervovaný. Restaurace na to upozorňují málokdy, protože nechtějí kazit atmosféru. Ale vadí jim to vždy. Platí to, co v knize Etiketa domácí píšu o kavárnách: "Jen číšníci a baristé jsou schopni posoudit, zda jim třetí nebo další židle nebude překážet v prostoru, ve kterém vykonávají svoji práci."

Vlastní jídlo a pití na terase nebo v restauraci

Sendvič z obchodu vytažený z tašky nebo "petka" s vodou, ze které se napijete, porušuje hranice. Terasa se mění v kemp. Konzumace doneseného jídla a pití v prostoru restaurace je porušením provozního řádu i etikety. Bez ohledu na to, jak nenápadně váš "proviant" rozbalujete.

Logika je viditelná a pevná jako ocel: hostinský nese náklady provozu. Platí nájem, personál i ten slunečník nad vaší hlavou. Host, který obsadí stůl a konzumuje vlastní zásoby, čerpá servis, aniž by se na něm podílel. 

S vlastními zásobami jídla či pití si sedněte na kašnu a tam je jezte. Pak přijďte na terasu a dejte si kávu.

Jediná obecně tolerovaná výjimka: jídlo pro kojence a nejmenší děti. Přesnídávka pro batole je pochopitelná a žádný rozumný provozovatel ji neřeší. Svačina pro školáka nebo dokonce dospělého už nikoli. Pro dítě, které zvládne jíst z jídelního lístku, platí jídelní lístek.

Jak jíst zmrzlinu podle etikety?

Vraťme se k mému staršímu páru. Zmrzlina je miniaturní zkouška sebevědomí ve veřejném prostoru. V teplém počasí navíc s časovým limitem.

Pravidlo je jednoduché. V sedě u stolu zmrzlinu konzumujeme z poháru nebo misky. Samozřejmě lžičkou. Kornoutek je legitimní a elegantní formát ve stoje nebo při chůzi. Je to "zmrzlina to go". Kombinace "sedím u stolu a lížu kornoutek" je totéž jako pít víno z lahve na svatební hostině: technicky proveditelné, společensky nikoli.

Praktické doporučení pro ty, kteří si "kornoutkovou" nechtějí nechat ujít: 

Ke kornoutku si vždy vyžádejte lžičku. Nějakou plastovou nebo dřevěnou ve stánku vždy mají.

Kornoutek se pak konzumuje kultivovaně, vy vypadáte jako člověk, který nezávodí s gravitací. Kdo někdy sledoval, jak se kopeček vanilkové v třiceti stupních osamostatňuje, ví, že tady nejde o formalitu, ale o fyziku. A o vaše renomé.

Terasa jako zkouška svobody

Terasa je na první pohled svobodnější než vnitřek restaurace. Druhý pohled však ukazuje, že právě proto je tak dobrým testem: ukáže, kdo má ohleduplnost v sobě a kdo ne. Kouř posílejte po větru a po dotazu. Židle žádejte přes obsluhu. Vlastní jídlo nechte v tašce — a zmrzlinu u stolu jezte z poháru.

Jsem přesvědčen o tom, že můj letní zážitek na terase by byl lepší, kdybych si pamatoval jiné věci, než sousedy od vedlejšího stolu.