Plošné tykání v práci: Přátelskost nebo tichý nepřítel?

Stojíte v kanceláři. Žádná pevná stěna, otevřený prostor. Všechno je vidět i slyšet. Káva bublá, klimatizace vrní. "Hele, zlato, koukneš se mi na ten report?" Někdo právě pronesl větu, která měla být lehká, ale zůstala ve vzduchu déle, než by bylo zdrávo.

Řečeno s úsměvem. Bez zlého úmyslu. Možná dokonce s pocitem, že se tím vytváří dobrá atmosféra. A přesto se ve vás cosi stáhne. Ne dramaticky. Spíš vám hlavou proběhne tichá otázka, kterou si rychle zakážete vyslovit: Je tohle ještě práce, nebo už soukromí, o které nestojím?

Když jazyk předbíhá vztah

Plošné tykání je dnes považováno za známku pokroku. Firmy ho zavádějí s vírou, že odstraní bariéry, zploští hierarchii a zlidští vztahy. Myšlenka je to lákavá - použít jazyk jako zkratku k rovnosti.

Jenže jazyk je nástroj. A každý nástroj potřebuje vhodné zacházení.

Tykání samo o sobě nevytváří důvěru. Pouze zkracuje vzdálenost. A pokud vztah ještě nedorostl, zkrácení vzdálenosti nevede k blízkosti, ale ke kolizi. Právě zde se rodí přílišná žoviálnost a "otravnost". Něco jako vedlejší produkt nepojmenovaných hranic. 

Oslovení, která by v jiném kontextu patřila k rodinnému stolu nebo do "hospody po třetím pivu", se nenápadně přestěhují do pracovního dne. A nikdo se nezastaví. Protože přece "o nic nejde".

(Nechť výše uvedené nevyzní jen v neprospěch mužů. Ženy také používají nevhodná oslovení směrem k mužům. Pozn. autora)

Etiketa je brzda, ne pouta

Etiketa je návod, jak se orientovat. V etiketě nejde o okázalost, udělat na někoho dojem. Etiketa (a ta firemní "jakbysmet") je zde proto, aby se lidé v prostoru cítili bezpečně, protože vědí, co mohou čekat.

V pracovním prostředí má etiketa jednu zásadní funkci: odděluje roli od osoby. Aby každého člověka v týmu ochránila.

Jakmile se role rozpustí v osobních narážkách a nevhodném oslovení, přichází únava, nechuť a nezájem. Neviditelné síly odporu, které jsou vyčerpávající. Člověk musí neustále vyhodnocovat, zda se má smát, mlčet, nebo se ozvat. A to je energie, která chybí jinde. 

Zajímavé je, že nejvíce mluvíme o "otevřené komunikaci" v týmech, kde se lidé bojí říct jednoduchou větu: "Tohle mi není příjemné."

Jak nastavit hranici a nepřijít o vztahy

Každý potřebuje své hranice. Už od malička si chráníme své věci, svůj prostor i své vztahy. Hranice nejsou projevem slabosti a obav. Chránit své hranice je projevem síly a umění předcházet nepříjemnostem. A čím klidněji jsou sděleny, tím menší vlny způsobí. 

Zde je pár způsobů, jak reagovat na nemístné oslovení: 

1) Krátké pojmenování: "Prosím, oslovuj mě jménem." Věta bez emocí. Bez obhajoby. Jako když opravíte čas schůzky.

2) Změna rámce: "Zůstaňme, prosím, u pracovního tónu." Nehodnotíte člověka, jen zdvořile nastavujete atmosféru prostředí.

3) Lehkost s pevností: "Na 'zlato' si nepotrpím, ale pomůžu ráda." Humor tu není omluva, ale polštář, na kterém váš pevný postoj vynikne.

Etiketa nevyžaduje odvahu ke kancelářskému boji. Vyžaduje klidnou jistotu, že máte právo cítit se v práci důstojně. 

Možná nejde o tykání

Možná nejde ani o to konkrétní jedno slovo. Možná jde o kulturu, která zapomněla, že respekt se nedá nahradit atmosférou. Tykání může fungovat. Žoviálnost také. Ale pouze tam, kde lidé rozlišují, kdy jsou blízko a kdy spolupracují. Kde není nutné hrát roli "pohodového kolegy", aby člověk zapadl.

Tam, kde se jemná rovnováha mezi osobním a firemním daří udržet, se lidem pracuje nejlépe.

Máte pocit, že to u vás "visí ve vzduchu"?

Přiznejme si to... Firemní prostředí se uvolnilo. Chodíme do kanceláře, kdy se nám chce. A často oblečení jak na hřiště. Mnoho organizací i týmů dnes cítí, že otevřenost a respekt nejdou vždy ruku v ruce. Že dobré úmysly nestačí a že chybí společný jazyk pro nastavování hranic bez konfliktu.

Právě proto vznikl interaktivní workshop "Důvěra, vztahy a chování v týmu". 

Nejde o kurz směrem k upjaté formálnosti. Spíše jde o průvodce. Praktický trénink kultivovaného chováním v moderním pracovním prostředí. Bez prázdných pouček. Bez mentorování. S důrazem na reálné situace, které všichni známe – jen o nich málo mluvíme.

[ZOBRAZIT VÍCE INFORMACÍ →]

Protože skutečně otevřená komunikace nezačíná u toho, co si dovolíme říct. Začíná u toho, co si už nemusíme hlídat.

Nejvíc "v pohodě" bývají pracoviště, kde nikdo nemusí říkat: "Hele, tohle už je moc."

Některé informace patří do prostoru mezi čtyři oči, protože jsou citlivé. Některé věci je však dobré pojmenovat otevřeně a upřímně v celém týmu. Za pomocí někoho zvenčí. Někoho, kdo je nezávislý, profesionální a neposuzuje.