O rybí kůstce, čajovém pytlíku a nechtěném dárku

Stačí, aby se z podzimu stala zima a na hlavu padá nejen sníh, ale také nutnost užít si Vánoce. Ze všech koutů se tlačí dobré rady, jak udělat svátky zářivější, veselejší nebo bohatší. Třeba tím, že něco koupíte. Prostě není volby. O Vánocích je doslova nutné prožít tyto svátky v klidu, radosti a hlavně s rodinou. To se snad rozumí samo sebou. Fakt, že se tyto faktory vzájemně ovlivňují, často negativně, nikoho, zvláště pak "Ducha Vánoc", nezajímá. Nijak extra nezáleží na tom, co si přejete vy sami. Povinností, jak s dny nenaplněnými prací naložit a přežít, je nad hlavu.

Foto: Pavol Bigoš, Pinarto, www.pinarto.com 

Vánoce jsou svůdné. Svým způsobem nás nutí dělat věci trošku jinak, případně dělat jiné věci než obvykle. Cítíme například, že musíme cítit blízkost. Musíme. Jsou přece Vánoce a díky tomu si musíme být blíž. Je třeba vyvinout značné úsilí a procestovat půl republiky křížem krážem. Navštívit všechny vzdálené kouty, ve kterých přebývají ti blízcí. A nezapomenout ctít tradice a zvyky, často nesmyslné. Třeba ten tučný kapřík se salátem podávaný i dva dny po Štědrém večeru, skořápka s červenou svíčičkou, která se ne a ne pohnout z místa nebo anomálie jaderníku jablka jen se čtyřmi komůrkami. Kříž. Neštěstí a k smrti vystrašené děti. A pak necháte Ježíška dávat dárky, které je třeba zcela moderně "dovysvětlovat", komentovat a těšit se z nich. Povinně.

O rybí kůstce

Vánoce jsou a zřejmě i budou tvrdou zkouškou trpělivosti. Kůstky v kapřím neodborně naporcovaném filetu, který si často proti chuti dopřáváte, patří mezi největší emoční trenéry svátků vánočních. "Nedej, Bože, jsi-li na nebesích, abych se zrovna u vánoční večeře zakuckal, případně vypadal jako průmyslový mlýnek na ryby, když se všemožně snažím vytlačit jazykem zpět na vidličku kůstku dokonale obalenou masem. Dej mi, prosím, kus bez kostí, ne proboha ten od ocasu, který je jich plný", zní ona vánoční modlitba.

O čajovém pytlíku

Ten, kdo o Vánocích nepije, jako by je neslavil. A kazí partu. A Vánoce taky. "Nedáš si aspoň čaj, když řídíš?", ptají se blízcí i ti vzdálenější často. Informace, že k dispozici je jen "pytlíkovej" na dýchací cesty, vám na radosti nepřidá, zvláště, když se těšíte na Earl Grey Imperial. Kvalitním alkoholem se to jen hemží, často nad rámec únosnosti a v nesouladu s prostředím, kde je podáván. A na pořádný čaj nikdo nemyslí. Nezbývá než se dívat na palec strýčka, který si dal s vámi, jak pytlík vložený do lžičky, omotaný bílým provázkem vymačkává do hrnku. Za pomocí papírové etikety s logem výrobce až téměř do sucha. Pak, olizujíc palec, odkládá lžičku s torzem pytlíku přivázaným k ní na vyšívaný vánoční ubrus po babičce. Usrkává horký výluh a hlasitě vydechuje páru jako sentinel.

O nechtěném dárku

Pak mají přijít dárky. Ani se však nehnou. Když nejdou dárky k vám, musíte vy k nim. Je to stejný příběh, jako o hoře a Mohamedovi. Usedáte na kraj rozkládací sedačky, hlídáte si, abyste koleny nezavadili o stolek a nikdo jiný o vaše kolena. Je tam najednou tak těsno, choulíte se do sebe a nohy v ponožkách, překřížené, zasunujete pod sedák. Sváteční program neurčitého televizního kanálu vytváří drastickou kulisu. A do toho opožděná reklama na výhodný nákup majonézy. Bojíte se, co tam bude. Ne v televizi, ale pod spodními větvemi řidšího smrčku. Máte strach, že nebudete dostatečně nadšení, máte obavy a k tomu jen dvě volby. Že budete muset radost trošku přehrát, případně vytvořit z nuly, je ta obecně přijatelnější a častá varianta milosrdné lži. Srdce vám tluče na poplach. Už máte dost toho hraní. Dost bylo strachu z reakcí dárců. Nebojte se. Oni neublíží vám a pravda neublíží jim. Jsou přece vaši blízcí.

Přeji vám naplněné, radostné a blízké. Vztahy i ty Vánoce.