Kdo "smeká" roušku jako první?

19.05.2020

Etiketa je věda, měnící svůj tvar podobně, jako řeka. Čas od času se však do jejího hladkého, až lenivého a uspávajícího proudění zakousne jev, který v ní dosud nebyl a není zmíněn. Etiketa, nauka o vhodném chování, již několik století zmiňuje, kdo a kdy smeká klobouk, zda, kdo a kdy sundává čepici, mnohdy nechtěně včetně tupé (toupet). Smekání uvedených vkusných i méně vkusných pokrývek hlavy se společně s používáním téměř vytratilo. Klobouk smeká jen ten, kdo jej nosí. A ti, jenž nosí čepici, mnohdy netuší, že by smeknout měli.

Zdroj obrázku: zeny.cz

Existuje však nějaké doporučení, rada či moudrý návod, kdo jak nakládá s "pokrývkou" úst a nosu? Kdo smeká, smím-li použít toto slovo, jako první? K tomuto tématu mě nemotivoval žádný z představitelů politické scény, ale můj osobní a profesní život. I přesto, že bylo setkání v minulých týdnech výrazně méně, nenechal jsem si je upřít a s mnohými obchodními přáteli, zákazníky či dodavateli jsem se setkal.

Mimiku stranou, prosím.

Zajímavým jevem však většinou bylo, že jsme se, až na výjimky, setkali ne tváří v tvář, ale "rouškou v roušku". Záměrně a zcela nad obecně únosnou míru jsme pokyvovali hlavou, přivírali oči a mírně se klaněli, abychom nahradili alespoň zčásti chybějící úsměv. Jak křečovité. Úroveň empatie v nás nabádala k zachování a dodržování "předpisu", neboť kdo ví, možná, že se někdo dívá, kdo by mohl porušení vyhlášeného opatření "nabonzovat". V tom mají leckteří Češi dlouholetou praxi. Z mého nitra však promlouvalo spíše, přiznám se, nutkání vnést do setkání dvou zdravých lidí "po-zdrav" a "do-přát" mému protějšku zdraví. Téměř zapomenuté sousloví pozdravu "Buďte zdráv/a" mohlo zaznít častěji jako přání a ne pozdrav.

Je to jako s tykaním?

Zpět k rouškám. Cítil jsem se rouškou omezen v pohybu, v činnosti a výrazu. A to nemluvím o tom, že rouška, i přes všechny snahy designérů, kteří přispěchali na pomoc, aby dodali na nos něco styluplného, styl nemá a nebude mít. I přesto jsem na přání ostatních respektoval, že by se někdo mohl cítit v mé přítomnosti bez roušky ohrožen. A to i přesto, že vím, že jsem zdravý muž. Uvažoval jsem, kdo by měl komu navrhnout, že pokračování jednání bude bez roušek? Navrhuje to žena muži podobně jako tykání? Nebo ten statisticky více ohrožený, tedy nemocný, tomu statisticky méně ohroženému, tedy zdravému? Kdo má na své straně právo říct: "Dovolíte, abychom další část jednání vedli bez roušek?" A měl by také dodat, že to vše samozřejmě při zachování bezpečného rozestupu minimálně 150 cm? Nebo to už se dnes rozumí samo sebou?

Vzhůru do rizika.

Nerozumí. Je to nové, jiné a zvláštní. Etiketa, tedy psaná forma námětů, návodů a doporučení, jak se v běžné situaci chovat, si zatím neporadila se smekáním roušek. Pokud si tedy s odpovědí na v názvu uvedenou otázku nevíte rady, máme to obdobně. Já jsem však v pozici, kdy bych měl k tomuto tématu stanovisko zaujmout i s rizikem, že se nebude někomu nebo nikomu líbit. S rizikem, že nebude přijato. Jde však o stanovisko z hlediska společenského a lidského. Nejsem dogmatik, který vyžaduje jen jeden konkrétní způsob chování, nejsem zkostnatělý, zatrpklý ani zmanipulovaný.

Klidně předbíhejte.

Dejme lidem a sami sobě svobodu v rozhodování. Nejsme ovce (omlouvám se ovcím) nebo mrtvé ryby, které unáší proud. Přiznejme právo komukoli z dvojice vyřknout v jistém okamžiku otázku: "Dovolíte, abychom další část jednání (setkání) vedli bez roušek?" Přiznejme také zároveň právo dotázanému zvolit jakoukoli odpověď: "Ano, s radostí, jsem rád/a, že jste mě předběhl/a, bude to jistě pro obě strany příjemnější", případně "Ne, prosím, ponechejme si roušky na sobě, cítím se tak lépe". Naučte se otevřeně a kultivovaně hovořit o vašich přáních a přijmout také přání ostatních. Neváhejte se zeptat na cokoli a zároveň s tím přijměte odmítnutí jako přání vašeho protějšku.

Navždy vyřešeno?

Etiketa je na roušky krátká. Věřím, že doba, kterou nás budou tyto "ochrany" provázet, bude dost krátká na to, abychom do této problematiky etiketu netahali. Všichni máme v sobě vlastnosti, tedy respekt, úctu, cit pro situaci a empatii, které by nám mohly napovědět a poradit. Můj respekt k ostatním se rovná respektu k sobě samému. Má úcta k sobě samému je stejná, jako úcta k lidem, se kterými se setkávám. 


Líbí se vám tento článek? Mé psaní můžete podpořit zakoupením mé knihy nebo zbrusu nového e-booku.