Gentlemanual 3: Nezabiješ, chraň život

"Takhle ho vezmeš za zadní nohy," uslyšel ten chlupatý uzlík ve svých dlouhých boltcích poté, co jeho hlava se stejnou rychlostí, s jakou vzlétly jeho zadní packy nahoru, slétla směrem dolů. 

"Pak počkáš, až se přestane mrskat, natočíš ho tak, abys měl jeho uši blíž tvé pravačce a...". 

Rychlý pohyb bukové násady proťal vzduch, vyloudil krátké "šššich" a ihned poté zazněl krátký kvik. Králíkovy dva tři prudké cukavé pohyby naznačily, že mu chlupy už dále neporostou a jeho tělo, zmíněných chloupků včetně kůže zbavené, brzy dozdobí kolečka mrkve a petržele, snítky rozmarýnu a plátečky česneku a poté společně vstoupí s typickým vrzáním plechu po drátěné konstrukci do prostoru trouby.

"Chováme je proto, abychom je snědli," vysvětloval mi dědeček. 

Mohlo mu být kolem šedesátky. Výjev jako z dobrého filmu. On, starší z této typické vesnické dvojice, měl na sobě dobře padnoucí hnědé kalhoty, které však již vykazovaly známky opotřebení a byly tedy vyřazeny z šatníku do skříně. To dědeček rozlišoval. Skříň totiž stála pod střešním převisem na dvorku. V ní visely oděvy na práci včetně kostkované košile, která nyní hnědé kalhoty doplňovala. Já, ten mladší z obou jsem měl na sobě tmavě modré tepláčky s laclem a sepraným nažehlovacím obrázkem hlavy psa. Nohavice byly stažené kolem kotníku do gumy. Ta pravá z nich byla ohrnutá. Aby se mi nemotala do řetězu tyrkysové tříkolky s bílými gumami na hliníkových kolech. Mé tričko mělo modré, oranžové a červené proužky. Nezeptal jsem se na nic dalšího. Smrt zvířete není na vesnici nic neobvyklého. A nejen smrt králíků. Kluci, kteří měli vzduchovky, běžně sestřelovali vrabčáky ze stromu.

Dějství druhé 

Ten pocit, když ukončíte život nějakého tvora, jsem si prožil sám o několik let později párkrát sám. Poprvé však, když jsem s hrůzou v očích zjistil, jak vypadá smrt zblízka. Navíc pod stromem neležel vrabec, ale sýkorka, jejíž hlavou diabolka proletěla s takovou razancí, že roztříštěné kousky zobáčku lemovaly směs krve a mozkové hmoty stékající po listu pampelišky. To bylo naposledy, co jsem vystřelil na něco živého. Tělíčko sýkorky jsem pomocí dvou klacíků přenesl pod šeříkový keř malé zahrádky a vložil obřadně do díry, kterou jsem vyryl malým rýčkem. Na tělo jsem položil lístky a kvítky pampelišky a zahrnul díru. Překřížil jsem dva klacíky, spojil starou tkaničkou od bot, utáhl uzel a malý, pokřivený křížek zapíchnul do měkké hlíny. Opatrně.

Dějství třetí

Na kostelní zdi, která lemovala malé návrší, jich bylo spousty. Vyhřívali se na slunci v oranžových černě puntíkovaných houfech a tvořily seskupení. Někteří ze štěrbin popukaného betonu vycházeli pozadu, taženi za zadečky stejných broučků, kteří lezli "normálně". Dvojičky. Muzikanti. Tak jsme jim jako děti říkali. Označení ploštice ruměnice pospolná bylo tehdy příliš komplikované. Pozoroval jsem je, jak vylézají a vlézají do štěrbin betonu i stromu. 

Právě čtete úryvek z mé nové knihy Gentlemanual, konkrétně část 7. kapitoly nesoucí název "Desatero mužských přikázání". 

Celý houf ploštic najednou zakryla bílá guma tenisky ze zeleného plátna. Skřípavý pohyb rozmázl jejích tělíčka po betonu a ti, jenž unikly ničivému útoku, zalézali v panice do děr. 

"Co děláš, ty vole? Hraješ si s broučkama?" přerušil to ticho drzý dotaz. 

"Proč je zabíjíš, proč na ně šlapeš? Ty seš vůl," hájil jsem se naprosto zbytečně. Tenisky toho druhého drtily další houfy ploštic. 

"Nech toho, Badine", poprosil jsem bez prosby.

Dějství čtvrté 

Jirka zaječel. 

"Co řveš, prosím tě?" zeptal jsem se ho ospale. "Proč mě..., co mě, budíš?"

Jirka nervózně přešlapoval po posteli a tlačil se ke zdi. Jeho vytřeštěné oči něco bedlivě sledovaly na druhé straně místnosti. Jednu ruku měl nad hlavou, druhou svěšenou kolem těla. V obou měl po jednom kusu ze svého páru pantoflí z šedého manšestru s těžkou gumovou podrážkou. "Je nad tebou obří pavouk, musím ho zabít," pištěl s přízvukem na slovo "obří" a chystal se trefit to geniální křehké tělo pokoutníka svojí přezůvkou. 

"Ses zbláznil? Nech ho. Nic nedělá. Je vystrašenej z toho, jak řveš," řekl jsem mu. 

"Jak vystrašenej, co vystrašenej? Je hnusnej." 

Pantofle, která proletěla nad mojí hlavou a způsobila, že se ze zdi jemně zaprášilo, spadla na moji postel. Uvažoval jsem, že ji po něm hodím zpět. S jistotou bych ho trefil, ani se nehýbal. Ale tím bych mu dal další možnost použít ji pro jeho plán. Hodil jsem ji na zem a podíval se nad sebe. Pavouk se ani nehnul a dělal vše proto, aby jeho čerň splynula s bílou malbou zdi.

"Máš poslední šanci přestat. Jestli ho zabiješ, zabiju já tebe," řekl jsem dostatečně výhružně i přesto, že jsem si již dávno, těsně po pohřbu sýkorky, slíbil, že už nikdy nic nezabiju. Jirka vytřeštil oči. 

"Vynesu ho ven, uklidni se," řekl jsem o mnoho stupňů mírněji a šel pomalu ke skřínce, kde jsme měli oba skleničky a hrnky, které jsme "nestihli" vrátit do internátní jídelny. Když jsem pavouka překrýval skleničkou z litého skla a opatrně podsouval pohlednici, kterou mi moje sestra poslala na internát ze školního výletu do Babiččina údolí, Jiří pištěl. Otevřel jsem okno a skleničku obrátil dnem vzhůru. I přesto, že byla tma, viděl jsem ve světle pouličních lamp, jak s roztaženýma nohama padá z prvního patra živý pokoutník na mokrý chodník. Věděl jsem, že pád snadno přežije.

Dočetli jste úryvek z mé nové knihy Gentlemanual, konkrétně 7. kapitoly s názvem "Desatero mužských přikázání". 

Knihu můžete do od 14. července do 14. srpna 2022 získat za výrazně nižší cenu, než se bude později prodávat. Navíc ji získáte dříve než ostatní.