Matka všech etiket. Etiketa domácí, 1. část

22.03.2020

Okolnosti nás uzavřely do našich domovů a ovlivnily nás více, než jsme si kdy dokázali představit a připustit. Naše děti mají možnost vidět své rodiče dlouhodobě spolu, mohou nás slyšet a vnímat dlouhodobě, celý den a každý den.

Zřejmě mi dáte za pravdu, že prostředí domovů silně ovlivňuje osoby v něm žijící. Lidská obydlí plná harmonie vypouštějí do světa vyrovnané, sebevědomé a šťastné jedince. Každý den z této barevné krabice "vysypou" pár usmívajících se bytostí, aby je ve voňavé a světlem svící prozářené chodbě opět přivítaly zpět. Domovy oplývající láskou opouštějí děti schopné lásku dávat dál a s radostí se do svých domovů vracejí za rodiči. Opakem jsou místa, kde vládne souboj mezi partnery, hádky na denním pořádku či nevyrovnanost. Destruktivní a ubíjející jsou domácnosti v čele s nepořádkem, neuklizené nádobí z posledních dvou dnů, páchnoucí odpadkové koše a špinavé boty poházené za dveřmi. A to nemluvím o alkoholu, násilí a ponižování.

Zdroj obrázku: tt.com

Prostředí z nás dělá to, čím jsme. Nemůžeme zřejmě odpárat veškerou genetiku, ale podle MUDr. Jana Vojáčka, propagátora funkční medicíny, jsou genetické vlastnosti "náboje" a prostředí je "spoušť". Zřejmě jste zažili osvěžující pocit na dovolené, odpočinutou mysl po dvoudenním putování lesem nebo čerstvé myšlenky poté, co jste vstali z deky na louce. A možná jste naopak zažili stres, zlost a frustraci z domova, ve kterém jste vyrůstali či práce, ve které pracujete. Jaké prostředí vytváříte vašim dětem a partnerům vy? Plné naděje a harmonie nebo strachu a stresu? Jste s nimi nebo vedle nich? Vaše chování, tedy to, jak jednáte s lidmi včetně dětí, se kterými žijete v jedné domácnosti, se výrazně projevuje na tom, jak se chováte v práci a ve společnosti a jak se vaše děti chovají ve školách a při hrách.

Věnujme se tedy "pramáti" všech etiket, etiketě domácí. Etiketa totiž není návod na chování, které použijete jen do naleštěných sálů divadel, foyer, předsálí a ke stolům obchodních obědů. Etiketa je viditelnou částí vašeho chování doma a vytváří základ pro chování vašich dětí. Marně se budeme dožadovat zavádění výuky chování do učebních osnov a svádět na školu, prostředí či cokoli jiného, jaké naše děti jsou.

Nejsem si jistý, kolik dílů o tomto tématu napíšu, avšak shledávám jej velmi aktuální. Považuji za nutné zabývat se pozdravem, přáním dobrých rán a odpověďmi na ně, mýdlem na podlaze v koupelně a hřebenem plným vlasů. Chci se "dotknout" záchodových prkýnek, roliček od toaletního papíru, posmrkaných kapesníků a pohozených ponožek v pokoji. Chci se věnovat připravenému stolu k snídani, poděkování za oběd a pomoci s utíráním nádobí. Nezapomenu na čistotu prádla, upravenost a oděvy na doma. Jistě zmíním hlasitost televize, bouchání dveřmi, infantilní chování, trucování, lež a sebestřednost a to vše smísím s vůní naleštěných bot, klidného světla svíček na stole a pečlivě promíchaného balíčku karet připraveného na kanastu.

Etiketa domácí obsahuje náměty a doporučení, které se mohou stát rodinnými pravidly. Já osobně budu jen navrhovatelem, který popisuje vlastní preference a to, co mě činí šťastným a pomáhá mi. S jistotou budu skloňovat také návyky, které považuji za nevhodné, ať už byly mé dřívější, získané a odžité nebo jsem je viděl v jiných domácnostech, které jsem navštěvoval, obýval a sdílel.

Každé lidské obydlí má svoji úroveň jazyka. V některých slyšíte diskuse o architektuře, divadelním programu a filozofické debaty nad zákonem činu a následku. V jiných zaznívají dobromyslné pohádky o konečném vítězství dobra nad zlem, mírně nadsazené povídání o prarodičích, kteří už nejsou mezi živými a ujišťování, že vše nakonec dobře dopadne. Jsou také ty, ze kterých do oken protějších domů doléhají vzlyky a pláč nemocných dětí dožadující se tímto pozornosti svých rodičů, hrubé nadávky na výsledky bitev na zelených či bílých hracích polích a sprostá slova zastupující pádné argumenty hádajících se partnerů.

Úroveň slovní zásoby je jedním ze čtyř pilířů naší komunikace, přiřknu-li obdobnou důležitost našemu vzezření, chování a písemnému projevu. To, jakým způsobem se vyjadřujeme slovně, jak tvoříme věty, jaký typ jazyka používáme z nás dělá to, čím jsme pro všechny ostatní a pro nás samotné. Dovolíte-li, začnu tedy tímto tématem.

Jsem přesvědčen a přesvědčil jsem se (vnímáte ten rozdíl?) na svých dětech, že malé děti mají schopnost komunikovat se světem jiným způsobem, než jsou slova. Jejich myšlenky se odrážejí bez jakéhokoli zpoždění v celém širém vesmíru a neopomenou zasáhnout ani nás, rodiče. Ze začátku, před tím, než je naučíme používat slova, používají jen myšlenky. Myšlenky nás "dospěláků" dělají totéž a se stejnou jistotou a přesností zasahují ten cíl, který je předmětem myšlenky. Rozdílem však je, že děti jsou o své myšlence přesvědčeny, považují ji za nezpochybnitelnou, reálnou a možnou a dospělí o svých myšlenkách pochybují, nevěří jí a mnohdy se za ni stydí.

Naše děti "se neučí mluvit" jen tak. To my, zodpovědní za jejich růst, zdraví a bezpečí, to "my je učíme mluvit". Poslouchají, co a jak říkáme v jaké situaci a s jakou myšlenkou (děti umí precizně číst naše myšlenky) a v obdobné situaci použijí slovo či slovní spojení také. Mým prvním apelem, prosbou a doporučením tedy je, mluvte doma spisovně, korektně a slušně. Tím mám na mysli používat český jazyk ve své vyšší obecné formě a mluvit tak, aby vám bylo rozuměno. Hovořte vždy tak, abyste se dokázali vyjadřovat bez slovní vaty, nepoužívali zájmena "to" ve větách typu "To si to neumíš to?" ani podobné věty. Vynechejte veškerá hrubá slova, nadávky, klení a sprostá slova. Nepoužívejte názvy zvířat k označení lidí s výjimkou, že své děťátko zvete myšičkou, broučkem nebo kuřátkem a svého partnera medvídkem.

Těším se na vaše náměty, o čem dalším chcete číst. Tady dole je prostor pro váš návrh a pochopitelně i váš názor, případně mi napište e-mail.


Líbí se vám tento článek? Mé psaní můžete podpořit zakoupením mé knihy nebo zbrusu nového e-booku.