Jak se (ne)dotýkat dětí. Etiketa domácí, 2. část

Seděl jsem. Výjimečně jsem si ukotvil svoji zadní část do sedadla tramvaje číslo 4, abych si zopakoval minulou lekci výuky angličtiny. Dojíždím třicet minut z domova do jazykové školy. Chystám totiž na květen dvě přednášky v angličtině a musím to "nadřít". Půl hodiny je dostatečná doba, abych ji využil na přípravu, domníval jsem se. Výsledkem však bylo, že jsem přečetl jen asi desetinu toho, co jsem měl v plánu a už jsem vystupoval.

Nepozornost, může vás napadnout. Ano a ne. Nemohl jsem vrátit svoji pozornost k sešitu s poznámkami hned poté, co nastoupila maminka s malým, asi pětiletým synem. Na výběr měli spoustu možností, ale jako by tušili, že chci námět na článek, posadili se do mého zorného pole tak, že jsem je nemohl nevnímat.

Zdroj obrázku: shrm.org

"Pocem, co to máš na kalhotech, kde ses votřel?" položila chlapci maminka otázku, na niž by i dospělý vzdělaný člověk nenalezl odpověď v tak krátkém časovém úseku, který mu na odpověď dala. Následoval další dotaz bez slova žádosti, jestli se chlapec po jídle umýval, když má tak zalepenou pusu od "proboha nevím čeho". Chlapec se podíval na mě. Byl jsem jediný, který k němu seděl čelem a viděl, čeho se mu na veřejnosti dostává. Cítil jsem, že mě žádá o pomoc. Cítil jsem najednou plnou důvěru a jakousi touhu semknout se a sdružit naše mužské, respektive chlapecké síly a postavit se na odpor. Jak naivní.

A pak to přišlo. Maminka vložila svůj ukazováček do svých úst až po první kloub, na vyčnívajícím jazyku nabrala na bříško slinu a chytla chlapce levou rukou zezadu za týl. 

Nasliněným prstem se jala utírat z chlapcovy tváře drobeček, který se zřejmě šikovně vyhnul umytí a během cesty od jídelního stolu zakotvil v prohlubni vedle úst. 

Tramvaj sebou trhla jen okamžik poté, co zazněl varovný signál, který patřil zřejmě nějakému chodci či řidiči, který křížil našemu kolejovému vozu cestu.

Chlapec zavýskl. Zřejmě se maminčin nehet zabořil příliš hluboko do jeho budoucí mužné tváře a v pudu sebeobrany uchopily jeho malé ručky rukáv koženkové bundy, kterou měla žena-matka na sobě a trhly s rukou dolů. Chlapec začal plakat, což mu bylo bez výhrad dovoleno přibližně na dvě vteřiny. S třetí vteřinou se obličej ženy přiblížil s nakrčeným obočím k tváři dítěte. Její rty se našpulily a vyrazily syčivé varování, že "jessstli nepřřřřessstane řřřvát, tak jednu ssschytá".

Chlapec se rozhodl pro schytání. Zároveň s pleskancem do tváře se jeho pletená čepička svezla na stranu přesně v opačném směru, než přišel lehký, avšak precizně nacvičený švih pravačky maminky. Zbytek její sliny z ukazováku skončil pod okem chlapečka. Když viděl, že mu čepice spadla na zem, nesnažil se ji zvednout, ale kopl nad ní nožičkou. Nedosáhl na zem, čepici s výrazným logem výrobce tedy minul. Jeho pokus však matku rozpálil doběla. Prudce se sklonila, zvedla čepici a bezohledně ji narazila chlapci na hlavu. Zaúpěl, když její prsty ozdobené několika prsteny přejížděly přes jeho drobná ouška.

Za zavřenými dveřmi, za stěnami bytů a domů, se rodí příběhy, o kterých se hodí vyprávět a také ty, o kterých je hanba mluvit. Za stejnými zvukovými a optickými bariérami, umožňující izolaci od citlivých uší a bystrých pohledů, vznikají také základní návyky lidí. Také míra sdílení doteků zde, v teplém hnízdě etikety domácí, dostává svůj obrys a velikost. Poznal jsem už dříve, že doteků v rodinách je někdy poskrovnu a někdy příliš. A to i těch laskavých i těch lásku nevyjadřujících. Bez laskavých doteků, pohlazení a líbání na tváře, čelíčka či ručky dětí, si rodičovství nedokážu představit. 

Pozor však, nepleťte si laskavé doteky s líbáním dětí na ústa, to nechutná ani vizuálně ani na rtech. Sahá-li vaše představivost tak daleko, představte si, že vám někdo, kdo je o třicet čtyřicet let starší, dá polibek.

Vím však z nejbližšího kruhu mých přátel, že jsou maminky, které děti nehladí a tatínkové, kteří se dětí dotýkají jen, když je vodí přes přechod. A pak jsou rodiny, kde je cesta pro facku kratší, než by fackovaný chtěl. Potupené, nárazem brnící tváře a hluboká bezbranná zlost, která se v tomto okamžiku rodí v nitru, způsobuje prastarý slib msty. Jednou vám to všechno vrátím.

Pokud je třeba na tomto místě napsat, že není vhodné člověku sahat do obličeje, napíšu to tedy. Ani ukazovákem, ani jiným prstem ani celou dlaní. Pokud je potřeba dodat, že dítě je člověk, tak tady to je. Je-li zde třeba napsat, že fyzické napadení dítěte je týrání svěřené osoby, nechť to zde trčí jako zdvižený nenasliněný ukazovák. A pokud potřebujete číst, že ublížení na těle je ublížení na duši, tak si to přečtěte.

Děti získávají od rodičů či vychovatelů představu o tom, jak věci fungují a této představy se relativně dlouho drží. Děti jsou zrcadlem svých rodičů. Podívejte se na ně a pozdravte vaše druhé já.

Líbí se vám tento článek? Mé psaní můžete podpořit zakoupením mé knihy nebo zbrusu nového e-booku.