Etiketa chlebíčků: Když je „chléb s něčím“ něco víc
Stojíte u stolu s občerstvením na firemní akci. Nebo v divadelním foyer. Před vámi leží řada vkusně upravených nadýchaných chlebíčků s majonézovým salátem, smotkem delikátní šunky a vajíčkem. Snítka petrželky, nařezaná okurka. Sbíhají se vám všechny chutě na jemňoučkou veku. Hledáte ubrousek, na který chlebíček položíte a poté se do vrstev zakousnete…
A je to vlastně správně, pustit se do toho rukama? Jak vypadáte, když to uděláte? Tak sáhnout raději po příboru? Ale v divadle minulou sobotu všichni jedli chlebíčky jen tak...
Málokdo přemýšlí, jak jíst chlebíček, jak toust nebo sendvič. Přitom jde překvapivě o složitou síť společenských konvencí, historických souvislostí a praktických důvodů. Protože ne každý "chléb s něčím" se rovná tomu druhému.
Když je otevřenost ctností a rizikem
Chlebíček. To je klasika české a evropské kuchyně. Plátek jemného chleba nebo veky jako základ, pomazánka nebo salát jako pojivo, šunka, sýr, vejce, okurka. Nebo losos či avokádo. Obložený chléb je v mezinárodní kuchyni nazýván "open sandwich".
Jeho "otevřenost" je výhodou i prokletím. Vidíte vše, co dostanete. A všichni vidí, jak s tím naložíte.
Jak ho jíst a neztratit tvář (nebo vajíčko)?
Nůž a vidlička. Vždy. Bez výjimky. A není to proto, abyste dělali dojem. Je to otázka fyziky. Když se pokusíte zvednout pečlivě naskládanou pyramidu ingrediencí do ruky, gravitace vám okamžitě připomene, kdo tu skutečně velí. Vajíčko sklouzne doleva, okurka doprava, majonéza vám "ozdobí" špičky prstů, její zbytky olizujete v obou koutcích. Najednou stojíte s chlebem v ruce, plnou pusou a majonézou na špičce boty.
Příbor vám umožňuje ukrojit přiměřené množství, kontrolovat jejich poměr v každém soustu a (co je nejdůležitější) vypadat a působit, jako že víte, co děláte.
Odkud se chlebíček vzal?
Kořeny sahají až k severskému smørrebrød. V německy mluvícím prostoru to byl belegtes Brot, svoji vlastní tradici chlebíčků máme také. Postupně se z jednoduché svačiny, toho "chleba s něčím" transformoval ve slavnostní pokrm první republiky. Tehdy bylo umění krásně naaranžovat obložený chléb téměř samostatným oborem gastronomie.
Aristokrat, který hrál karty
John Montagu, 4. hrabě ze Sandwiche (Earl of Sandwich) měl problém. Miloval karty, ale nenáviděl přerušování hry kvůli jídlu. Tak přišel s řešením, které navždy změnilo způsob, jakým lidstvo přistupuje k rychlému občerstvení. Možná řekl:
"Dejte mi to maso mezi dva plátky chleba a nechte mě konečně v klidu hrát."
Bylo to 18. století a lord netušil, že právě zpropagoval pokrm, který se stane symbolem moderního tempa života. Sendvič je jako dobrý příběh – má začátek, střed a konec. A na rozdíl od obloženého chleba máte dvě možnosti, jak ho jíst podle etikety.
Co je vlastně ten sendvič?
Dva plátky pečiva, chleba nebo toastového chleba, rozkrojená bageta nebo bulka. A mezi plátky čeká nějaká náplň. Jen jeho rozkrojení prozrazuje, co v něm najdete. Jde doslova o "uzavřený systém", který je mnohem stabilnější než jeho otevřený bratranec.
Jak ho konzumovat? Záleží na kontextu
Tady se dostáváme k zajímavému bodu. Místo vám napoví etiketu. Na výletě v lese, na pikniku nebo jako svačina ve vlaku? Vezměte ho do ruky. Je k tomu určený. Mobilita je jeho geniální podstata.
Ale. Pokud si takový sendvič užíváte u obědového stolu, na pracovním jednání nebo v restauraci, kde lidé běžně používají příbor, je rozumné (rozumějte nutné) použít vidličku a nůž. Zvláště, pokud je sendvič vysoký, naplněný zeleninou, trhaným masem nebo když je třípatrový jako tzv. Club Sandwich.
Nakrájíte ho a jíte po částech. Vyhnete se tak situaci, kdy polovina výplně vypadne na talíř nebo ještě hůř, na ubrus.
Tak ještě jednou. Aby se to nepletlo…
- Chlebíček jíte vždy výhradně příborem. Je jedno, jak je velký nebo malý. Rukou můžete jíst výhradně jednohubky.
- U sendviče záleží na prostředí. Čím formálnější prostředí, tím více je nutné, abyste sáhli po příboru. Když jste v přírodě nebo na cestě, příbor nechte příborem. Jste v prostředí, kde smíte s gravitací prohrát a nechat něco mravencům.

