Recenze: Safari Jacket šitá na zakázku 1/2

20.07.2022

Vše začalo na začátku června. To se okolní teploty vyšplhaly na subtropické hodnoty a začalo být jasno, že mnoho sak, která celoročně nosím, půjde stranou. V létě nosím saka lehká, nepodšitá a ve světlých tónech. Někdy se mi chce vzít si něco méně formálního a to často končí tím, že si obleču k běžným krejčovským kalhotám s puky nějakou blůzu bez podšívky, případně ve volnějším stylu si ji vezmu k světlým chinos.

Dočtěte si celý první díl níže nebo si vše (a mnoho detailů navíc) poslechněte jako podcast >>

Zakázkově šitá Safari Jacket v blankytné Lana Fresca v krejčovském ateliéru Ditafil (foto z první zkoušky)

Možná vás napadne, proč nejdu jen v košili nebo v triku? Má to více důvodů, mezi nimi i ten, že v saku vypadám lépe než v košili, nejdůležitějšími jsou však dva:

  1. Na košili nemám ani jednu kapsu, sako jich má spousty. Já používám na věci jen ty vnitřní, mám tedy prostor na mobil, pero, klíče od auta i sluneční brýle. Nemusím tedy nosit věci po kapsách.
  2. Moje košile je od sezení ve vlaku nebo v autě pomačkaná na zádech, v létě mnohdy nese stopy potu. To opravdu nechci nikomu ukazovat. Košile je z mého pohledu něco jako podvlékací prádlo. Tak proto nosím něco na ní.

Nechávám se inspirovat jinými muži, podobně, jako to děláte vy. Patřím mezi romantiky, jistou formou ohrožený druh mužů, kteří se vidí více v tradičně šitých botách než v kybernetické budoucnosti v botách odlitých z technické pryže a bez šněrování. 

Mám raději poctivou krejčovinu a přírodní materiály než technické textilie v designu připomínající ušatého Mr. Spocka ze Star Treku. 

Tíhnu k oděvům, které nosili velikáni filmových trháků minulého století. Nechápu to jako staromilství, ale jako úctu k tradiční mužské siluetě a hodnotám, které moji hrdinové reprezentují. Spoustu inspirace získávám také od mužů, kteří mají s oblékáním více zkušeností než já a mohu se od nich leccos učit. Baví mě také cizí, nezávislý pohled na věc...

"Jaký oděv byste si tedy přál?" zeptala se Dita, oděvní návrhářka při mé červnové návštěvě v elegantním salonu Ditafil. 

Započal jsem mluvit, abych byl po několika větách gestem a nádechem zastaven. 

"Víte, mě byste se líbil v něčem takovém..." a před očima se mi objevil displej mobilu s obrázky různých provedení Safari bundy. 

Jedna v khaki zelené, druhá v béžové a další provedení bylo temně modré. Každá z fotek, kterou jsem viděl, mě přitahovala, ať na ní byla bunda s trikem nebo s košilí a uvázaným šátkem. Některé z nich v prostředí města, některé v prostředí šedo béžové krajiny africké stepi...

Zasnil jsem se... 

Vzpomněl jsem si na britské vojáky z búrské války z konce 19. století, kteří šlapou po pláních Jižní Afriky a nedokážou najít svého nepřítele. Britům v bojích moc nepomáhalo, že na sobě měli kabátce v červené barvě, bílé řemeny a tmavě modré kalhoty i čepice se zlatým odznakem a červenou bambulí. Búrové, potomci holandských, německých a jiných evropských osadníků nosili béžové a khaki oděvy, hnědavé klobouky i doplňky.

Důstojníci britského vrchního velení si tehdy uvědomili, jak dobré terče jejich vojáci jsou. Krátce poté přišly na svět první britské vojenské šaty, které udělaly krok směrem k paletě béžových, šedohnědých a olivových odstínů, a které se dodnes používají. Výsledný oděv byla polní bunda se čtyřmi kapsami v khaki barvě. Tu po skončení této dobyvačné války začali nosit také lovci, kteří rovněž potřebovali být méně viditelní pro svou kořist.

Takzvaná safari bunda se skutečně zrodila a zůstala oděvem silně specifickým, nošeným lovci a stopaři, včetně zarytých zabijáků všeho, co se v Africe jen pohnulo. Ačkoli verze safari bundy byly znovu přijaty pro britské i německé síly bojující v Africe během druhé světové války, obvykle se nosily pouze na safari a až do poloviny 50. let vypadaly nemístně kdekoli jinde. V té době se začaly objevovat na filmovém plátně na světoznámých hvězdách a filmových postavách včetně Jamese Bonda, kterého v té době hrál Roger Moore.

"Danieli, posloucháte mě ještě? Ptala jsem se, v jaké barvě by se vám Safari bunda do vašeho šatníku hodila nejvíce?" vytrhla mě z filmových úvah Dita. 

"No, to ještě nevím, rád se podívám, jaké barvy máte k dispozici." 

"Napadlo mě", řekla Dita "že by byla z extra prodyšného lana fresca, tedy řídce tkané vlny od Vitale Barberis, pod kterou cítíte každý vánek. Máme ji v několika barvách..." 

Společně s těmi slovy a začátkem jmenování odstínů se zvedla od konferenčního stolku, já ji následoval. Na velkém stole v ateliéru byly připraveny náviny v zemitých tónech béžové, růžové, fialové, přes světle modrou až po navy. 

Takto působí na první pohled onen vzdušný materiál, poslední fotka je už z první zkoušky.

Jakmile byly z části rozvinuty, ztratil jsem přehled, kolik jich bylo. Po jistém rozmýšlení i váhání jsem vybral jemnou modrou s tím, že půjde o letní oděv a světlá bude lépe odrážet světlo. Výhodou toho, že v ateliéru jsou látky skladem je také fakt, že jsem si ji mohl přiložit na košili a podívat se do zrcadla, jak bude barva působit ve větší ploše. Ze dvou světle modrých odstínů jsem si jednu vybral.

"Budu vycházet střihově z těchto modelů", ukazovala mi Dita další vyobrazení. 

V následujících deseti minutách jsme diskutovali nad detaily bundy. Řekl jsem, že si přeji rukávy s košilovými manžetami, souhlasil s návrhem, že pásek bude na zavazování, ne na sponu. A vnější kapsy budou měchové, tedy roztažitelné, aby se do nich také něco vešlo. Shodli jsme se na tom, že moje safari bunda nebude mít nárameníky ani záhyby na zádech.

"Nemusíte se obávat, materiál krásně klouže po košili, bude celá nepodšitá včetně rukávů", řekl mi krejčí, který si po našem rozhovoru s Ditou bral mé míry. 

"Udělal bych ji trošku delší, protože když ji převážete tím páskem, tak se trošku nakasá a zkrátí se", doplnil ještě. 

Po dvou třech minutách měření jsme se rozloučili, já si dopil kávu, kterou jsem nedopitou opustil a dohodli jsme se na termínu první zkoušky.

"Pošlu vám návrh, jak bude bunda vypadat, nakreslím vám to", slíbila mi Dita. 

Nákres adaptace polní bundy do městského prostředí vytvořený Ditou Krupicovou

"Ještě před tím, než odejdete, si ale vyberte knoflíky, abychom je mohli případně objednat, pokud nebudou skladem." 

Byly. Vybral jsem si probarvované perleťové v modro bílém odstínu. Někdy se perleť zcela ztmaví a vypadá až tmavě šedě, podle toho, z jakého úhlu na knoflík dopadá světlo.

Za dva týdny se konalo první zkoušení. To však, jak možná víte, není pro klienta, tedy v tomto případě pro mě, ale pro krejčí a návrhářku, kteří zkontrolují, jak náčrt tužkou dokázali zpracovat do 3D a jak se základy střihu projevují na těle. Celý oděv je nastehován bílou nití, sem tam vám za ušima zazní její párání, aby si krejčí ten či onen díl přešpendlil jinak. Jde o fascinující proces, jak se pod rukama pomalu tvoří něco, co budu s radostí nosit už první polovině léta.

Fotografie ze zkoušky, kde Dita Krupicová hledá detaily k mírným změnám

Mohl bych způsobit, že se safari bundě, praktické a extra mužné a atraktivní bundě dostane více pozornosti? Je šance, že právě tato zakázka pohne muži v košilích a tričkách k tomu, aby si své věci dali do kapes u safari bundy a vydali se vstříc letním podvečerům na vkusných terasách a ve společnosti šarmantních dam? Pokud se alespoň část pro podobnou bundu rozhodne, udělal jsem na tomto místě svoji práci dobře.

Sponzorem tohoto článku je krejčovský ateliér Ditafil. Podívejte na jejich povedené stránky nebo jejich Instagram profil