sk-Mystérium okolo "horkých bot" odhaleno.

10.03.2021

Slíbil jsem vám, že se s vámi vydám na další z dobrodružných cest po českých dílnách. Dnes nemám v plánu nic jiného než s tím začít a přiblížit vám práci některých oděvních a obuvnických firem, spíše manufaktur. Tím vás ponouknout, abyste o oblékání a doplňcích začali uvažovat jinak než jen ve smyslu jejich nákupu. Případně k těm jiným, netuctovým úvahám, dostali z mé strany další důvod. Dnes se vydám do prastarého továrního areálu, abych ve studených nevytápěných koridorech hledal horký boty.

Celý článek si můžete dočíst zdarma níže pod obrázkem nebo si poslechnout podcast:

Zdroj obrázku: carminashoemaker.com

V minulém díle, který vlastně téma výjimečně ušitých bot otevřel, jsem vám představil jeden z tradičních, ale dnes neobvyklých způsobů šití obuvi - boty s rámovou konstrukcí. Celý článek si můžete poslechnout nebo přečíst, pokud jste jej nečetli či neposlouchali. Poté, co jsem tento článek zveřejnil, jsem dostal pár dotazů, kde se vlastně takové ručně šité boty vyrábějí a zda mám nějaký tip a zkušenost. A v těch několika dotazech jsem si všiml jedné věci, výrazu "ručně šité". Musím to poopravit. V dílnách se nejen boty ručně šijí, ony se celé ručně vyrábějí. Samotné šití je jen jednou z několika desítek operací, kterých se ruce dotknou. V podstatě je to právě naopak. Samotné šití, tedy práce s jehlou a nití, obstarávají šicí stroje s výjimkou přišívání rámečku k podešvi. Většinu ostatních procesů však dělá švec či ševcová rukama.

Jak to celé vím? Hodně jsem vyčetl z knížek a "vykoukal" z video záznamů a mírně posedlý tím, že jednoho dne bude někdo šít boty pro mě, jsem tuto myšlenku opustil. Až do dne, kdy jsem šel prastarým továrním areálem a tak trošku bloudil od budovy k budově a hledal ono číslo haly, ve kterém se nachází dílna, kde se šijí horký boty. Doslova Horký boty. Vyměnili jsme si pár zpráv v chatu na LinkedIn a já přišel s nápadem, že udělám reportáž z dílny Michaela Horkého, "bespoke" ševce, který vyrábí obuv pro ženy i muže na zakázku a na míru. Po krátkém seznámení v dílně došlo na zopakování mého přání autentické reportáže namísto čtení knih. Kniha však byla i tam tématem, protože jsem s radostí panu Horkému svoji knihu předal. Zřejmě vás nepřekvapí, že první kapitolou, do které nahlédl, byla ta o botách.

"Setkáme se tedy příště. Nachystejte si, jak chcete, aby boty vypadaly a vše dáme do pohybu."

 Byl jsem ujištěn, že budu moci pořizovat fotky i natáčet a vše, kromě toho, co nebude vyloženě výrobní tajemství, se dozvím a uvidím. Hned po návratu z nulté, seznamovací schůzky jsem nalezl vzhled bot, který chci. Klasické oxford wingtip full brogue v barvě koňaku. Univerzální voják mezi obuví nejen mého stylu a nejen tohoto století. Nápadný vzor těchto bot doprovází nohy mužů i žen již několik staletí bez toho, aby zestárnul. To je moje volba. Pokud mám mít boty na celý život, ať tedy nestárnou.

Vzor bot, zakázkový list, "moje" kopyto a vyříznuté stélky.

Poslal jsem fotografie bot panu Horkému e-mailem. Vytištěné obrázky poskládané úhledně ve fólii na mě čekaly v den mé první opravdové návštěvy u ševce. Na stole jsem uviděl torzo boty, která mírně připomínala model, který jsem si vybral. 

"To jen na ukázku, že jsme spousty takových boty našim klientům již ušili, jen abyste viděl, jak vypadají švy a také ty zdobné dírky." 

Upřesnil jsem, že bych si přál špici, která bude poskytovat více volnosti při pohybu palců nahoru. Bude tedy střihem více britská než italská, která je sešikmená a působí tak trošku "rychleji". Srovnával jsem obrázek s modelem, který ležel na stole a dostával jedno ujištění za druhým, že ty "moje horký" boty budou přesně takové, jaké si přeji.

"Tak se vyzujte a stoupněte si tady na ten papír," řekl mi švec a poklekl k mým nohám, aby moji šlapku obkreslil na papír. 

Moje šlapka se vlezla do diagonály papíru formátu A4. 

"A teď druhou, každou nohu máte jinou," potvrdil mi pan Horký to, co znám ze zkušenosti s konfekční obuví. 

V druhé diagonále papíru se objevil obrys mé druhé šlapky. Obvod kolem prstů 27 cm, obvod kolem nártu také 27 cm. Ten tam nahoře, přemýšleje o tvůrci všeho, si umí vyhrát s lidským tělem, napadlo mě.

Na stole fotografie bot, na papíře s mojí šlapkou kopyto, podle kterého se bude šít.

"A chcete pojistku?" vyrušila mé snění otázka. 

Snad si nebudu pojišťovat boty, to by mě tedy nenapadlo. Byl jsem ujištěn, že se jedná o maličký kousek usně, který je všitý mezi svršek v místě, kde končí šněrování. Trošku pro ozdobu, ale nejvíc proto, aby se takto relativně silně namáhaná část neroztrhla. Odmítl jsem ji v duchu faktu, že šijeme boty na míru a nemyslím si, že se dostanu k tomu, že by se mohly v této části poškodit. Takzvanou "svrškařinu" máme tedy vyřešeno, z obrázku je vše patrno velmi dobře a můžeme přejít k "spodkařině", což je na první poslech zřejmě obor činností, případně informace, které se týkají podešve, podrážky a patníků. To poslední je odborný výraz pro nejspodnější část podpatku. Objednávám tedy podražení podešve kaučukovou vrstvou pro ještě delší životnost a také proto, aby bota méně klouzala při pohybu venku.

Relativně dlouho dobu diskutujeme o barvách všech jednotlivých komponent. Popsat takovou diskusi je relativně obtížné, pokusím se však motivovat Vaši představivost, že o barvě všech součástí boty jsme se bavili celých jedenáct minut. To vím přesně, protože jsem si to nahrál. Samozřejmě se souhlasem mého protějšku.

Samostatnou kapitolou naší rozpravy je podšívka obuvi. Ještě nikdy jsem jí nevěnoval tolik pozornosti, jako dnes.

"Je vyrobena z vepřovice, protože skvěle saje pot," a dozvídám se zajímavé detaily přímo z úst ševce.

Lícová strana je ta hladká strana usně. To dodávám pro vás, kteří byste si s tímto výrazem nevěděli rady. Mé oči spočinuly ve vnitřku v jedné z bot, které mi pan Horký ukázal. Materiál na patě se však nápadně od zbytku boty odlišoval. Položil jsem tedy zvídavou otázku, proč je na patě materiál jiný a doplnil ji o další otázku, co je to tedy za kůže. 

"To je také vepřovice, ale z rubu. To aby vám pata nevyklouzávala z boty ven. Rubová strana je hrubší a vytváří s ponožkou takové pevnější spojení a neklouže." 

Moje "ahá" předcházelo velmi jednoduché větě, že je to chytré. Ano. Boty jsou docela chytře vyráběná věc možná právě proto, že se už vyrábějí léta a něco jako lidská chůze je vlastně beze změny. Práce předchůdců dnešních ševců je postavena na staletých tradicích výroby podobné obuvi.

"Moje" kopyta s výřezem budoucích stélek.

"U vysokých bot a holínek je ta část hladká, aby do ní mohla lépe noha vklouznout a nezadrhla se, případně aby se při nazouvání neskrčila ponožka," jsem přerušen ve svých úvahách. 

Doslova nevycházím z údivu, jak malé změny mohou způsobit praktické důsledky. Podšívku boty nechávám na základě krátké diskuse o barvení ponožek od barvy kůže v přírodní nebarvené úpravě. Přece nebudu riskovat, že budu mít šedé ponožky zabarvené od podšívky boty. 

"Ale ano, je zde jistá vlna, která opět několik mužů i dívek donutí obout si čistě bílé ponožky do bot," poopravuji pana Horkého v jeho přesvědčení, že je to asi už tak trošku jedno, jelikož se už, oproti době jeho dospívání, bílé ponožky do společenských bot nenosí. 

Módě se moc nevěnuji, proto jsem byl právě tam, kde jsem byl. Jak bude postup při výrobě boty dále pokračovat a jaké novinky staré stovky let se ze světa ševcoviny dozvím já teprve letos, vám opět brzy popíšu. Těšte se na další pokračování a výsledek. 

Zde je další část reportáže.